Z pohledu kolegyně Panajzni:
Naše seznámení se datuje od roku 1992, kdy jsem nastoupila po mateřské dovolené na své první (a dosud poslední) pracoviště v ZŠ. Už první konverzační téma, s paní kolegyní vedené, dávalo tušit, že nebude patřit k sortě zaměstnanců "tradičního" učitelského typu. Stála jsem zrovna u nástěnky, sledujíce úkoly pro daný den, když tu ke mně kolegyně přistoupila a upříc pohled na mou - tehdy ještě- výrazně štíhlou postavu, bezelstně špitla svůj dotaz: : "Proboha, jak jste rodila, paní kolegyně?" Mírně zaskočena, avšak potěšena, "nenormálností" kolegyně (vždy jsem vyhledávala přátele mírně "prdlého" typu, dle hesla "svůj k svému"), odvětila jsem, že zcela normálně.
Takto byl položen "základní kámen" našeho přátelství, které trvá už přes 20 let. Pozoruhodným pro okolí se jeví naše vykání a důsledné oslovování "paní kolegyně". 15 let mi bylo ctí zažívat s paní kolegyní běžné pracovní dny a prostřednictvím humoru se povznášet nad vážnost jakýchkoliv problémů. Společná obliba pěnivého moku nás zavedla do mnoha restaurací ( pracovně "pajzlů), v nichž jsme vždy však pouze ochutnaly jeden-dva žejdlíky. Tímto jsme se postaraly o naplnění limitu vitamínu B pro tento den a dávkou smíchu o nějakou tu minutku života navíc :-D.
Nespočet přetvořených básniček, dopisy, povídky, upravený kalendář významných dní roku...zdánlivé hlouposti, ale úžasný ventil, který doporučuji všem. A co teprve naše společná kulturní vystoupení? Pamatujete, paní kolegyně?
"Můj pohled na věc,"dí kolegyně Ďurická.
V mnohém se neliší od pohledu paní kolegyně…akorát, že bych radši pomlčela o mém prvním dotazu k její persóně. (Jak jste rodila…) Na svou omluvu musím podotknout, že jsem před jeho vyslovením kapku váhala, zda ho vůbec položit. Nicméně, extra štíhlá figura paní kolegyně před nástěnkou v ústavu byla tou poslední kapkou a já se teda zeptala…Ke cti paní kolegyni musím podotknout, že nehla ani brvou a slušně mi odpověděla : „Normálně, paní kolegyně.“
Naše přátelství bylo tím zpečetěno a cesta k pajzlům otevřená…
Marně se snažím vybavit si v palici názvy všech, nejen hrabůvských pajzlů, které jsme s paní kolegyní společně vymetly...Do historie vejde Broadway, Vitality, či Venuše v Hrabůvce...Naše kolegyně dokonce se 100-procentní pravdivostí odhadly, kam směrují první kroky dua PANĎUR po náročné směně v ústavu...Jo, to ještě bejvávaly v pajzlech časy...bez štěkotu jsme si v klidu vychutnávaly snad hektolitry piva...
To se mohlo stát jen mne - z útulku si přivést vyloženého antipajzláka. Pejsek Adélka, jinak mílius, navíc vycepovaná agility, uvelebením se pod stolem kteréhokoli pajzlu, se rázem mění na příšernou bestii. Jednoduše štěká na všechno a na všechny, kteří si dovolí vstoupit do pajzlu...také na číšníka, nesícího nám vytoužený zlatavý mok.
Avšak karta se obraci k lepšímu - v motorestu Country v Horní Suché v úporném horku Adélka neštěká na nikoho, dokonce ani ne na apatického číšníka, který nás varuje před posezením na zahrádce, kde má prý bordel...Usazujeme se v docela příjemném pajzlu, chlamtáme obstojnou, hlavně chlazenou desítku a nestačíme se divit - Adélka neštěká!!!