Narozeniny a nenatočený film

      Pracovně přetížený leden nebyl pajzlům nakloněn. Naděje na nějaké to pajzlíčkové povyražení svitla až začátkem února a to v souvislosti s obvyklou oslavou mých už neslavných narozenin. Tak trochu bez fantazie jsme s paní kolegyní vyrazily opět Pod Parohy, leč tradice je tradice ( a je dlouhá velice).

      Konečně jsme se zde dočkaly  příležitosti zasednout k dočista "zašitému" stolu. Ten byl prozatím vždy obsazen, takže jsme střídaly všemožná lokálová místa: Pod kýčovitým obrazem (či "pod obraz?) srnky, pod sbírkou starodávných mlýnků, v rohu místnosti, před barem...Zbývaly už jen dva placy. Posezení přímo na baru a "zašívárna". Druhou možnost jsme vzaly všemi deseti (či dvaceti). K účelu kamerových zkoušek na připravované natáčení rozhovoru s jednou renomovanou odbornicí místečko "eňo ňuňo". Než stačila kolegyně vznést naději, že číšník zde snad nebude moc často obtěžovat, už byl zde.

    Postava místního číšníka stojí za krátkou zmínku. Je svým způsobem obdivuhodná. Vytáhlý mladý muž s perfektním sestřihem na hlavě, v dokonale padnoucím ohozu je všem hostům neustále "k ruce". Z jeho vybraného chování čiší dojem, že obsluhuje přinejmenším v Intercontinentalu. Jeho starost o hosty je až dojemná  (pro hosty, uprostřed kamerových zkoušek však přímo otravná). Kdybychom opravdu natáčely, nebylo by snad záběru, kde by se aspoň nemihla jeho skvěle střižená starostlivá palice. Během přibližně dvou hodin posezení přicupital k naší "zašívárně" ( která tímto de facto pozbyla svého slovního významu) cirka třicetkrát. Je skoro s podivem, že mi kolegyně stihla poblahopřát, aniž by přitom musela cokoliv objednávat či jen zdvořile odmítat jeho nabídky ( tedy pouze na konzumaci místních specialit).

   Už při potřásání pazourou jsem si všimla, že palice paní kolegyně dostala novou "colour". Ani mne nepřekvapilo, že colour nese roztomilý název "pralinka" Přívlastek " rumová" byl odstraněn vylitím do kolegynina chřtánu, pralinka se slušivě usadila na bohatých kučerách. Pochvala palice přinesla své ovoce. Z tašky se na stole začínají hromadit úhledné balíčky, převázané rudou stuhou. Vybaluji milý hrníček s keramickou lžičkou za uchem, diář svou velikostí přímo úměrný velikosti mé sklerózy a na závěr zírám na vzácný dar. Paní kolegyně, vědoma si mé mírné povahy, hodlá zahájit převýchovu- prý abych byla použitelná i v této době :-D. Obrovská bichle o železné lady Margaret Thatcherové mě k tomu má nakopnout. Pod přísným pohledem paní kolegyně jsem nucena přislíbit každodenní samostudium, zakončené vypracováním závěrečného referátu. Namítám, že spíše než železná, budu dříve do starého železa, ale to už je tady číšník a v předklonu pokládá na stůl jídelní lístky.

   Za ta léta, co zde pravidelně slavíme, zaznamenává jídelní lístek kvalitativní proměny. Estetický dojem jednoznačně hoden pochvaly, jen ty cifry u jednotlivých dlabanců se jaksi stále šplhají do vyšších sfér.

  Konzumaci je třeba zahájit opět "solící" rozcvičkou. Dobře nacvičené solení pak usnadní to pozdější- po předložení účtu.

    Když z mého talíře zmizí poslední sousto, mám jediný zájem odkulit se někde na kanape a aspoň půl hodiny nerušeně trávit. Místo toho se však věnujeme lehké konverzaci. Abych z paní kolegyně vyrazila nemalou dlužnou částku za vstupenky na MS v agility, zmiňuji téma internetového bankovnictví, které paní kolegyně-dosud touto vymožeností nepolíbená- neovládá. Se zkroušeným výrazem ve tváři si teprve po této narážce taky trochu "zasolí" na stůl. Pohotově balím Božku, Františka i lva.

  Konverzace může pokračovat. Na přetřes přicházejí běžná témata. Například můj obvodní lékař, jehož sestra je zároveň i jeho ženou (úvaha, zda jejich dítě je výslednicí incestního vztahu, nám na několik minut zaměstná palice). Kolegyně líčí svou zálibu v bazénovém čochtání, načež stroze usoudím, že. "... bazén může v zimě chtít jen blázen...". Bohužel však v průběhu dialogu kolegyni drze "tyknu", čímž přicházím o další...v pořadí už třetí...tykací kupón :-(.

    Na stole leží ještě igelitová taška. Jsem vybídnuta k prozkoumání jejího obsahu- prý ještě součást  darů. Okázale obdivuji nóbl brčálovou průpisku k pověšení na krk ( či v případě sebelikvidace "za krk") a uměním rozdávat světlo při psaní. Světlo sice zatlačením tuhy do papíru svítí, leč papír zůstává listem nepopsaným.(Nikdo nejsme dokonalí). 

       Na tyto háky lze pověsit svůj krk "v zelené průpisce" nebo mít vše tak trochu "na háku"

     Mou zálibu v psaní vychytává paní kolegyně pravidelně zásobováním mě sešity všeho druhu. Zásoby má nezměrné, ale přece jen vyčerpatelné. Tentokrát si darovaný sešit nezadá s historicky cenným materiálem pro muzejní exponát. Bude úspěch,když modrá linie průpisky protne sytou zažloutlost stránek. Ty drží pospolu jen silou vůle. Ale ta historická hodnota sešitu s mými poznámkami bude nevyčíslitelná...

     Úslužný pingl přináší další várku hukvaldské polotmavé čtrnáctky a přijde ještě čtyřikrát. Zvlášť pro každý talíř, zvlášť pro každou prázdnou sklenici a vždy se zeptá, zda po něčem neprahneme. Prahneme po jediném- aby tak často neotravoval :-). Díky jeho číšnické aktivitě jsme nemohly dokončit kamerové zkoušky a proto jsme jako náhradní program vybraly psaní scénáře pro naši další filmovací akci. Scénář zůstal jen rozpracován, neboť pozdní hodina nedovolovala delšího ponocování. Cestou na tramvaj se ještě zastavujeme v Kotvě na jedenáctku Vratislav. Pak už kotvy opravdu vytahuji a vyplouvám do rodného přístavu.....zítra mě totiž čeká další náročná akce- "Pivní lázně" . Ale o tom až příště :-)

A ještě několik momerntek....

Narozeninky očima Lidušenky aneb jak to bylo doopravdy...
 
     Po delší zdravotní pauze během níž můj pivní organizmus, zvlášt' játra, notně zregeneroval, po nekonečném čekání vyrážím s paní kolegyni pod příslovečné Parohy. Pod tíhou našich tašek v předklonu staneme na místě činu. Jsem vděčna paní kolegyni, že obsahem její tunové kabely je také erární fot'ák, jenž bude chrlit corpus delicti jako na běžícím páse.
     Prvním takovým "corpusem" je zdokumentovaný směr mého pářátu na tatarák, o čemž si v pajzlu můžu nechat jenom zdát...zato bohatě dopřávám hukvaldské pivko svým zregenerovaným játrům a žíznivému chřtánu.
Železná lady Margaréta nemá sloužit pro paní kolegyni jako zářivý vzor, ale spíš jako memento a hlavně přání, že paní kolegyně překuje svou železnou náturu alespoň na tu bronzovou.
     Také si dovolím okomentovat letitou barvu mých sešitů pro paní kolegyni. Místo pochvaly, že jsem konečně po x-letech udělala generální úklid, paní kolegyně jednotlivé svazky štítivě prohlíží, zdálky očichává a nevěřícně krouží svou zánovně ostříhanou palicí, kterou jsem neměla ještě čas pochválit, za což dostávám další sprdung. Přežiju to v obavě, aby mi kolegyně ve svém spravedlivém rozhořčení nedejbože neodstříhla pivní kupón.
Snad jediné, s čím lze souhlasit s paní kolegyní je obsluhující chlopek imrvere pinglující po pajzli...dokonce přistihl paní kolegyni, když si po fajnej pokrmovej náloži dělala domácí pohodlíčko a uvolňovala zip na svých naducaných kalhotech. Po nádechu a hlasitém výdechu bez opětovného nádechu je zip zpátky na svém place a kolegyně vydává rozkaz zvednout kotvy a odplout do Kotvy, což s potěšením navzdory pozdní noční hodině činím.

Jako dodatek foto náhrady za vysněný tatarák.....:-D