Lasergame

    Jednoho dne nás dcera upozornila, abychom si na první květnovou sobotu udělali volný časoprostor. Prý naplánovala zábavný společenský večer pro celou rodinu. Společně s tátou, dcerami, neteří, kamarádkou a jejich protějšky měli jsme zarezervovánu akci, která  nemá obdoby.

   Pro mé zgruntu pacifistické založení bych se zdráhala vůbec kdy uvěřit, že najde se na světě člověk, kterému by se podařilo mě na takovouto akci dostat. Sama jsem se divila, jak rezignovaně jsem si do kalendáře zapsala stručnou poznámku "lasergame". Ti, kdož tuto atrakci již někdy v minulosti absolvovali, nadšeně popisovali, co nás čeká a kolik skvělé zábavy si, za bratru pětikilo, užijeme. 

     Zaplašila jsem vizi, jak v maskáčích vymetám improvizované zákopy a když se čas přiblížil, připravila jsem se na cestu. Dcerami - zkušenými "lasergamistkami" jsem byla důrazně upozorněna na nesprávnou volbu mého odění. Svetr byl označen  jako nevhodný vzhledem k pohybové aktivitě, kterou budu se zbraní v ruce vykazovat. Kdybych se nestyděla, rozhodně bych se už vtuto chvíli této pofiderní zábavy dobrovolně vzdala. Nést a používat zbraň je totiž jen jedna stránka věci. Tou druhou je být pohyblivým terčem všem ostatním střelcům "na place". Couvnout se už ale nedalo. Svetr jsem tedy v rychlosti vyměnila za černé triko, což se ukázalo záhy jako dobrá volba a jelo se.  Černé triko zvolilo devět desetin naší výpravy. Jak se později ukázalo, do šera bojového prostředí bylo nejvhodnější. Jediným nedostatečně maskovaným "bojovníkem" byl táta, který bohužel naklusal do boje v sněhově bílém triku. Působil tak v bojovém poli jako pěst na oko a spílal organizátorům (dcerám) za nedostatek instrukcí, které by mu byly sděleny.

                                                               Táta v bílém

       Ale to maličko předbíhám. Už končiny okrajové části Ostravy působily na mě při průjezdu autem poněkud depresivně. Průmyslová krajina s rozbitými cestami, zchátralými a neudržovanými domy. Konečně jsme dorazili na místo. Všedně vyhlížející omšelá budova v sobě ukrývala protiatomový kryt, který však místo svému důstojnému účelu (chválabohu) sloužil jako místo neotřelé zábavy. 

      Vítá nás veselý chlopek a vyzývá  k odložení nadbytečných svršků. Poté nás svolává na "nástup". Seznámil nás stručně s principem hry  (ten nebyl nikterak složitý, když víte, že máte v ruce zbraň :-D), upozornil nás na zdravotní rizika...zejména srážky s jiným zapáleným bojovníkem při rychlém přesunu a pak nás provedl bojovým prostorem. Už tato krátká exkurze mi neudělala příliš dobře. Všude jakési hranaté překážky zahalené černou látkou, schůdky, průchody a zákoutí. Šero až tma. Když jsem za sebou uslyším hlasité syčení a za mnou se rozběhne hustý černý dým, mám sto chutí se na celou slavnou lasergame vykašlat. Zřejmě projev nějaké fóbie. O svém strachu šeptám do ucha jen tátovi, ale vzhledem k tomu, že si volíme boj muži versus ženy, jsem jeho soupeřem a on mou fóbii v boji absolutně nezohledňuje. V této chvíli ale stojíme před "zbrojním skladem". Dostáváme přiděleny umělohmotné vesty plné blikajících žároviček. K vestě je dole kabelem připevněna zbraň. Už není úniku. Chlopek nás "zprovozňuje" nějakým  ovladačem. Ve chvíli zprovoznění začíná na vestě svítit číselný dispey a začíná hrát dramatická hudba. Ta umocňuje atmosféru. V prvních minutách skoro výhradně stojím v různých koutech a nesměle vystrkuju nos. Abych vykázala alespoň nějakou bojovou činnost, zmáčknu občas spoušť a vyšlu paprsek buď na zbloudilé bojovníky nebo do prostoru, kde jen cítím podezřelý pohyb. Kdyby byly rány ostré, asi bych si zdecimovala vlastní řady spolubojovnic, neboť rozlišit v tom fofru, zda pálím na cizího či svého, ukázalo se jako velmi nesnadný úkol. Po pár minutách se přece jen odvážím udělat několik kroků do bojiště. Důsledně si hlídám prostor před i za sebou, přesto schytávám zásahy a prožiju si svou první "válečnou"smrt (naštěstí jen pětivteřinovou)¨. Ani to nebolelo, takže získávám odvahu ke smělejším záškodnickým výpravám do nepřátelského území. Když sama "paralyzuji" několik protivníků, dodávám si odvahy. Přebíhám už nejen od překážky k překážce, ale probíhám i místnostmi a číhám...Hlas z repráku nám ohlašuje konec hry a my se scházíme u chlopka. Ten načítá příslušným přístrojem data z našich vest, aby záhy vše zapsal a my mohli porovnat, jakou bojovou aktivitu kdo vykonal. V této hře jsem si vedla dobře. Mých 8 "úmrtí" ukázalo se jako velmi dobrý výsledek. Povzbuzena tímto úspěchem, vrhám se do druhé hry s poněkud větší odvahou. Snažím se už nejen skrývat, nýbrž i aktivně vyhledávat protivníka. To se mi sice daří, ale odvahu zaplatím čtyřmi úmrtími navíc. Poslední hru jsem už hotový bojovník-profík. :-D. Ukrývám se, přebíhám, číhám, plížím se po linoleu (v této chvíli mě napadá, co by tomu řekli mí žáci, kdyby mě tu takhle viděli...), útočím, vysílám i pohlcuji paprsky zbraní a hlavně...bavím se :-D.

                                                                  Evka a Kuba

                                                            Eliška a Vojta

                                                            Mamá a papá

           Nevím, zda chlopek objektivně sdělil nám výsledky, neboť se nám trochu nezdálo, že jsme my, příslušnice slabšího pohlaví, porazily mužské protivníky, nicméně...dmuly jsme se pýchou. Mých 16 smrtí ve třetí hře však  věštilo, že hrát jich ještě několik , budu "mrkva" více než živa, takže nejvyšší čas skončit. :-D. 

Vojenskou misi jsme zakončili stylově v pajzlu " Na kopci" u škopíku piva :-D. 

Akci mohu všem doporučit.