Kružberk

   Ráno budím svůj ksichtík k životu chladnou vodou velmi časně. Naplánovaly jsme si totiž s paní kolegyní vejlet do známých končin maličko "z ruky", do lůna překrásné přírody Oderských vrchů, na Kružberk. Máme si užít cestování vlakem i busem, chůzí pomalou i klusem. Srážíme se za rozbřesku před moderní halou ostravského vlakového nádraží. 

    Jako vesničan ve městě  zírám na všechny ty poblikávající tabule, mizící a znovu se zjevující nápisy, ucho přivyká rozhlasovému huhlání, oznamujícímu příjezdy a odjezdy mašin na všechny světové strany. V dálce zahlédnu ráznou chůzi paní kolegyně. Po napůl spolknutém pozdravení se ihned valí do blízkého Informačního centra, skýtajícího informace o naší věhlasné Ostravě, aby naplnila před odjezdem batoh letáky a propagačními materiály všeho druhu. Všímám si, že sotva zde kolegyně vstoupí, police plné letáků se začínají povážlivě třást před jejím nájezdem (je nadmíru jasné, že nájezdy se odehrávají často). Když už musím být svědkem tohoto "plenění" , nesměle sahám také po jednom zajímavém listu. Egyptská kniha mrtvých...stojí na něm. Se zájmem si barevný prospekt prohlížím, když periferním viděním zahlédnu vražedný pohled paní kolegyně, která tento jediný letáček nemá ve své sbírce. Z očí jí metají blesky, z nozder se valí ohnivé obláčky, tělo  mobilizuje do útočného výpadu. Netoužím po fyzické inzultaci (ty slovní mi po celou dobu vejletu bohatě stačí), proto se nerada, ale v rámci zachování mírového stavu, vzdávám svých egyptských mrtvol a podávám kolegyni prospektík, k čemuž přidávám rádoby milý úsměv.

     Spokojena s vývinem situation mě dostrká kolegyně až před okýnko ke koupi jízdenky. Při mém nákupu samozřejmě absolutné ignoruje diskrétní zónu a když se na displeji objeví  suma, blížící se trojcifernému numeru, její vyvalené oči se zastaví až o skla brejlí, což doplní slovně: " Kolik??????" "Tak mooooooc?????". Přemýšlím, zda je to pokus mě nas... nebo jen bezelstný údiv. Sama totiž u okýnka ze šrajtofle vytahuje esa a žolíky, šermuje kartami okolo sebe a domáhá se slev (když už cestování zadara překvapená dáma v okně kategoricky odmítá). Po nákupu si neodpustí nasírací poznámku: "To je rozdíl v ceně! To je strašnéééé!" Podrážděně vyzývám kolegyni k nekomentování nekřesťanské částky na mé jízdence. Jen velmi nerada uposlechne.

    Další rozdíl v jízdence přináší i její kontrola ze strany průvodčí. Zatímco prohlédnutí mé jízdenky doprovází pouhé strohé cvaknutí úředního štemplu, při kontrole kolegyniny- důchodcovské- vytahuje noblesní průvodčí svými pěstěnými pařáty jakýsi přístroj. Přejíždí jím po jízdence a vzápětí se z něj ozve líbezně znějící "famfára", zřejmě na oslavu, že si důchodce může tuto luxusní jízdu dovolit. Myšlenky se mi zatoulají do budoucnosti...zda i já někdy podobnou famfáru uslyším, či zda skonám ještě vpředdůchodovém věku (v ranné osumdesátce)  bez všech famfár a poct Českých drah. 

    Nemohu být ale nespravedlivá. I já mám na tiketu jistou slevu. Vyplázla jsem sumu za cestu tam i zpět najednou, čímž jsem ušetřila krásnou jednu korunu. Úskalím je však nutnost jízdenku neztratit do odpoledního návratu. Je tedy vyloučena možnost ji někde zapomenout, vytratit či použít v případě nutnosti k jistým hygienickým účelům. Bude to těžké,leč...koruna je koruna :-).

     V Opavě přestupujeme na bus. Jen nepatrně zaváháme, zda nevyužít pohostinnost místního "ústavu" a nezrelaxovat ve svěrací kazajce či si dopřát nějaký ten "skotský střik". Nakonec odhodlaně nastupujeme do dopravního prostředku. Evidentně dobře naladěný řidič nás zaskočí otázkou:" Tak kampak to bude, děvčátka?" (Jeho okuláry mají zřejmě nedostatečný počet dioptrií). Špitneme, že naší cílovou stanicí budou Janské koupele. Tam také o půl hodiny později vystupujeme. Humor nás okamžitě přechází. Divíme se, že výstup zde nevyžaduje striktně bezpečnostní školení spojené s fasováním bezpečnostních doplňků oproti podpisu. Budovy, kdysi krásné, jsou těsně před zhroucením. Na mnoha místech vytrvale pracuje zub času. Odpadávající omítka, rozbitá okna, absence dveří, zatuchlý puch v širokém okolí, to je smutný obrázek na jinak naší veselé výpravě.

     Po turistické značce vyrážíme na tříkilometrovou procházku do obce Kružberk. Cesta vede lesem. Kocháme se divokou přírodou údolí Moravice a semo tamo nepohrdneme lesní nabídkou houbových fešáků. Absolvuji horolezecké výstupy pro kozáky a křemenáče, zatímco paní kolegyně jimi plní svou objemnou tašku. Heslo cesty: Dnes žádné kraviny a pěkně sbírat babiny (suchohřib žlutomasý, tzv. babka-poznámka autorky) se nám daří plnit. Bez avízovaných kravin nacházíme velké množství babin. Při tom nečumíme na cestu , z níž později scházíme do neznámých končin. Ještě že se včas vzpamatováváme z houbového opojení a vracíme se ze scestí na značku.

Konečně nás cesta dovádí k ceduli, lákající turisty k občerstvení v pohostinném pajzlu Motýlek. 

   Těším se až po letech zase uvidím, kterak vzkvétá penzionek, v němž jsme před lety působili. Záhy však zjišťuji, že zlaté časy Motýlka jsou nenávratně v čudu. Neskutečný bordel absolutně netvůrčího charakteru hyzdí dříve pěstěnou domácí předzahrádku a terasa, kde dříve cvrkot štamgastů optimisticky svědčil o čilém pajzlovém ruchu, stala se  skladištěm všeho možného i nemožného. Přístup sice po červeném tepichu (ještě známém z dob naší éry), nikde však známka života, servírku abys pohledal....Usuzujeme, že nám zde pšenka ani chmelka nepokvete a tak se po rozbité cestě vydáváme do konkurenčního pajzlu Sklípek.

    Vítá nás udržované venkovní posezení. Jsme zde jedinými štamgasty a vzhledem k chlopkovi , který projíždí parcelu křížem krážem hlučnou sekačkou, působíme možná na personál jako návštěva hluchoněmých. Mnoho replik musíme totiž v rámci domluvy doplňovat pantomimicky. Naštěstí ve chvíli, kdy si objednáváme vrtěného "rohatého", sekačka nabírá dech k dalšímu makání. 

                                                                    Ve Sklípku

   Po osvěžujícím pivíčku se vydáváme na obhlídku obce. Mnoho objektů za ta léta zkrásnělo, jiné (například obchod pana Vinklera, už tehdy v katastrofálním stavu) ještě více zchátraly.

                  Obchod pana Vinklera

      Poslední naše zastávka před návratem do civilizace patří Davidovu mlýnu. Věhlasnému pajzlu, jenž to v okolí pěkně "rozjel". Na první pohled je jasné, že se zde neangažují jen tak nějací nadšenci, nýbrž těžcí milionáři. Objekt je obrovský. Dvě restaurace, rybníky, kde si lze ulovit svou rybu k obědu, lanové centrum, minigolf, hřiště, rozsáhlé pastviny s rozmanitými druhy zvířat....Jedině rychle se blížící čas odjezdu nám zabránil v delší exkurzi. Tu musíme zmáknout zase někdy jindy. 

                                      Paní kolegyně....eh, pardon....lama :-)

A tak, sladký Kružberku, zase někdy....!

                                                                                                                                  / Panajzňa /